Monika veze se tramvají,
střeva jí varovně bublají.
Kroutí se jako červ na udici,
rukama drží se za zadnici.
Se sraním nelze vést válku věčnou,
ještě než dojela na konečnou,
konečník konečně povolil,
obsah střev z nitra se vyvalil.
Dívka teskně hořekuje:
"Safra, to je vostuda!"
Její pleť se zabarvuje
neúprosně do ruda.
Hlavu vzhůru! Potřeba je
brát to z lepší strany,
přestože má džíny svoje
celý zadělaný.
Aspoň, že si ulevila,
tomu byla ráda!
Pohoda, klídek,
a čokoláda...








Čtu sračky.